Chopok – Ďumbier
Sobota 1.8.2015
Kvůli stavění lodi a nákupu prášků proti chřipce vyrážíme sice pozdě, ale nápad jet na Chopok, a když tak jít na Ďumbier, se nejeví tak špatně.
Dojíždíme do Jasné na parkoviště, jedeme lanovkou k žehličce, co vypadá jako beruška, má harmoniku a zvedá se podle toho, v jakém úhlu je ke svahu, aby byla v rovnováze a ta nás vyvezla k další lanovce a tou jedeme až nahoru. No nahoru to není – je to kousek pěšky a my zapomínáme vrátit plastové jízdenky.
Na Chopku je to Václavák a lidi se předbíhají ve frontě, kdo se dřív na vrcholu a s kým vyfotí – tak to zrychlíme a vyrážíme na Ďumbier, co je vidět v dálce.
Za sebe si nemyslím, že“ je to jen kousek“.Není. Bohužel jsme nezahlédli kamzíka, který se cestou vyskytoval, ani když jsme vylezli kousek do sedýlka, odkud mohl být k zahlédnutí – syčák jeden horský – kozí! Nahrazují nám to vyhlídky – je jasno a obzory jsou poměrně čisté. Vidíme jak Západní Tatry, tak Vysoké Tatry, na jih potom Rudohoří a údolí Hronu. Míjíme několik zrezivělých a povětrností devastovaných rozcestníků a drápeme se na Ďumbier. Kromě páru se dvěma psy tu není nikdo. Je už taky docela pozdě – ale takhle vyhlídka je taky krásná – podvečerní slunce a hebké dlouhé stíny na sametových kopcích a hlubokých údolích. Vyrážíme zpět k poslednímu rozcestníku, Málem překvapíme „vretenicu“ a dotčená zmije se sukuje do vřesu.
Sestup po zelené je martýrium pro nohy – nejen že bolí holeně, ale nohy v botách se tlačí všemi způsoby směrem dolů a není to nic příjemného. Konečně, po dlouhém sestupu se spád trochu zmírňuje, předbíháme poslední mladé sběračky malin a borůvek a přebíháme potok, za kterým chvíli na to přichází odbočka na červenou. Jdeme víceméně vrstevnicí (prostě nahoru a dolů traverzujeme svah), potkáváme vytrvalého pána a zoufalou paní, co míří na zelenou a doufají, že už to taky budou mít za sebou. Já vyhlížím lanovku, ale nejdřív dorazíme ke sjezdovce, kterou musíme kus vystoupat, vlastně první stoupání byla jen rozcvička k tomu stoupání co přišlo za ohybem lesa. Dál jdeme docela pohodovou a příjemnou cestou k horní stanici „žehličky“, která samozřejmě již nějakou tu hodinu nejezdí. Obcházet ty hřebeny příjemnou cestou je děsné zdržení (opravdu je!) a tak se spouštíme prudkým svahem černé/červené sjezdovky, kombinujíc traverz s prudkým sbíháním, chůzí pozadu a podobně – nápor na nohy opravdu vydatný! Ale je to poslední náročný úsek, pak už jen sestup k autu. Zajímavé je, když jedeme na neutrál dolů, tak nejdříve obrovská spotřeba půjčeného vozu klesá z obvyklých 10l na 2,3l aby se po dalších kilometrech na neutrál ustálila na 3,5l. Hlava to nebere, tak raději žaludek pojme halušky v Demenovské doline. Vracíme se do kempu – ještě si dám pivo a panáka „Horce“, zatímco moravský kytarista hraje Kometu, Když si báječnou ženskou, Karolka a Hlídače krav.
Belá – Foglarova „Zelená říčka“
Neděle 2.8.2015
Vyrážíme na říčku Belou, nad Pribylinu, kde měl pobývat na táborech Jestřáb – Jaroslav Foglar. Beru zrcadlovku a podle velmi hrubého popisu zastavujeme asi 4km nad Pribylinou a jdeme k říčce.
Je krásná a my se prodíráme houštím a občas po břehu. Fotím, ale nenacházím, ačkoli jsme prošli asi skoro dva kilometry. Nevadí – ta místa jsou krásná – opravdu je to Foglarova „Zelená Říčka“!
Stráně a kameny stvořené pro hry, táboření a osvěžení v horkých vedrech. Zkoušíme brodění, ale kmeny bez dobrých bot jsou kluzké a proud silný, tak se vracíme do houstníku na břeh. Ale už nás příliš nebaví odírat se polomy a větvemi a houstníky – vydáváme se zpět. Od maliní u medvědího lejna si dáváme krapet větší pozor – já proto, že bych rád huňáče aspoň zahlédl! Z paseky je už cesta snazší.
Popojedeme a kousek dál nalézáme bufetek, kde hraje živá kapela (klávesák a zpěvačka), holčina točí krásně studené a barevně rozdělené řezané pivo. V kempu odpočíváme a dávám si v hospodě hranolky, pivo, demenovku a tatranský čaj (kdo by taky opět vydržel znovu ve svérázném moravském podání Kometu, Když si báječnou ženskou, Karolka a Hlídače krav). Zkouším u stanu naladit kytaru, ale jsem příliš ovlivněn moravským hudebníkem, že to vzdávám a odpadávám.
Pondělí 3.8.2015
Dnes jedeme do Liptovského Hrádku kouknout na hrádek (nic moc, tak jen projíždíme kolem) a jdeme se podívat na soutok Váhu s Belou.
Téměř shodné říčky se spojí, propletou a prolnou zcela neokázale, ale čistě.
Odpoledne jedu sám do Pribyliny a odtud vyrážím po „Zelené Říčce“. U mostu odbočuji podél, dokud to jde, tak jdu po břehu.
Zouvám si trekovky a nasazuji sandály. Pak si nalézám silnou ohlazenou smrkovou hůl a s její pomocí se brodím. Proud je silný, přestože je vody do úrovně (občas nad) kolen. Ale kameny jsou kluzké, nestabilní a rozkývané, každou chvíli hrozí, že uklouznu a to bych nerad. Mám u sebe jak doklady, tak klíče od auta, v batohu oblečení a zrcadlovku a taky mobil. Voda je dost ledová, ale už mi to letos nějak nevadí, jen se soustředím na každý krok – bojuji s proudem a kluzkostí a vratkostí kamenů. Kašlu na to, že mám kraťasy až po kapsy zmáčené. Boty jsem přivázal k batohu. Čím výše proti proudu postupuji, tím je kouzelnější a malebnější říčka.
Divočina, květiny jak mezi kameny, tak na paloučcích co se občas vyskytují mezi neprostupným lesem a houstníky. Napravo jsou svahy a skalky. Jsem unešený. Mám radost, že takhle pátrám po Foglarově geniu loci, že jsem nevyzískal přesné umístění původního tábora –tohle je mnohem krásnější, objevitelské a zároveň skvělé tím, že by mne jinak nenapadlo takhle sem jít.
Občas je proud hlubší, musím se pak prodírat křovisky a houštěmi při břehu; někdy se musím vzdálit i víc, to když se říčka dělí na několik ramen a vytváří bahnité tůně a slepá ramena. Ale řeka samotná je úžasná – divoká, hravá, ledová a zpěvná. Kroutí se mezi ostrůvky ohlazených bílých kamenů a proráží si cestu pod, anebo kolem, zjara nanesených ležících smrkových kmenů a pařezů. U jedné tůně to nevydržím, svlékám se a nořím do té hloubky a do toho ledového chladna (předpověď se vyplnila pár kapkami před několika minutami a teď je zase teplo). Vybíhám z toho studena, ale musím se tam znovu vrátit, ponořit i hlavu a vzepřít se proudu. A rychle ven – je přeci jen hodně studená. Stojím na těch bílých kamenech, crčí ze mě prameny vody a je mi krásně. Díky, Jestřábe! Cestou nalézám několik míst, kde tábory mohly být, ale jistotu nemám. Nevadí. Stálo to za to. Viděl jsem jak podhorské loučky, tak malebné mechové kouty se vzrostlými smrky, tak mladým smrčím zarostlé planinky a větrem se chvějící květy violek a hvozdíků.
V otevřených výhledech jsem nad hladinou plnou odlesků viděl příkrý štít Kriváně s baretem z mraků. Ledová voda mi omyla škrábance a jehličí z houstníků. Je čas jít zpět.
Nořím se do lesa, jdu tiše. Náhle hluk. Zastavuji se a přibíhá ke mně na patnáct kroků srna. Má hodně světlou barvu, takovou dozlatova. Zastavila se a prohlíží si mě. „Nazdar srnko,“ povídám jí. Zarazila se, trhla hlavou, jen okamžik, než jí to došlo a dlouhými skoky mizí pryč. Nemohl jsem si pomoct, musel jsem jí pozdravit, místo, abych si ji prohlížel déle, a směju se tomu, jenže to už slyším další praskot. Z mlází sem klopýtá srnče. Vůbec se mě nebojí, přichází blíž, tak na deset metrů, prohlíží si mě, občas něco uždíbne. Díváme se na sebe. O ono se nebojí a tak se tam kolem mne potuluje. Pak je slyšet zdáli zvuk. Máma volá! Úplně vidím ten jeho kyselý pohled „tak já už musím jít“ a šourá se pryč. Na další zavolání se pomaličku rozklusává. Stojím na místě, dokud úplně nezmizí.
Vylézám z lesa, dostávám se na louku. Zouvám boty a bosý jdu skoro dva kilometry travou k silnici. V kempu jsme nanosili kameny, natahali dříví a udělali ohniště.
Pak jdeme do hospody, chci si dát halušky, ale prakticky nic nemají jen držkovou polévku, a tak trpíme moravského hudebního fanatika (ve stále stejném pořadí Kometa, Když si báječnou ženskou, Karolko a Hlídač krav).
Skorušina
Úterý 4.8.2015
K poledni vyrážíme na Oravici do termálů. Jedeme přes Zuberec, kde chci koupit špekáčky, ale zrovna je polední pauza, tak se místo toho sytíme zelenými nápisy: Zahučaly hory, zahučaly lesy…
Na Oravici necháváme auto a vyrážíme na Skorušinu po loukách vzhůru, jdu bosý, je to krása, až na to, že se od Roháčů blíží bouřka a už je to tady, začíná krápat, pak pršet a je tu slejvák jedna báseň, krčíme se pod habrem a smrčkem, promočení (já jsem jen v trenýrkách).
Nepřestává, a tak vyrážíme vzhůru, ještě kousek loučkou a pak příkrým tunelem v lesním porostu – temným a plným hnědého přívalu v korytě cesty. Dostáváme se na hřeben kopce, jsou tam velké louže plné žabince a bouřka se vrací. „Na vrcholu má být rozhledna – tak to bude určitě železná!“ Úplně promočení za stálého hřmění docházíme na vrchol.
Je tam rozhledna. Je kompletně z nerezu! Je tam přístřech. Má plechovou střechu. Jdeme do přístřechu. Vracíme se, a když ujdeme pár set metrů, tak rána. Pravděpodobně velmi blízko rozhledny.
„Už se vidím, jak bych teď jela dolů!“ „Nepůjdeme zpátky – blesk se dvakrát netrefuje do stejného místa!“ „Počkej, až budeme ještě níž, aby bylo proč se vracet!“ Takže jsme se nevrátili.
Ještě chvíli a přestalo i trochu pršet, a když jsme sešli k chatám na okraji Oravice, tak tam zřejmě vůbec nekáplo. Vypadali jsme jako blázni, když jsme naprosto promočení v bufetu žádali suchý rohlík, pivo a peprmintový čaj. Hnědooká pracovitá holčina nám to ale splnila a tak jsme šli do medového ráje k paní, co si nás pamatovala z loňska. Velmi slušná ochutnávka, ale tu medovinu jsme prostě koupit museli! Termální bazén s 38°C nám udělal moc dobře a zahnal promočenost a navodil pohodu. Ono se tam nedá vydržet moc dlouho. V kempu jsme rozdělali oheň. (Zdáli, z hospody jsme slyšeli Kometu, Když si báječnou ženskou, Karolka a Hlídače krav).
Výstup na Bystrou, co se nepodařil
Středa 5.8.2015
Nerad, na budíka, ale vstávám už v šest hodin. Kupodivu se v kempu potácí spousta nedospavců – neví co mají dělat, když nechtějí budit ostatní a tak se jenom podivně a zmateně plouží po cestách. Rychlá snídaně, umytí a před sedmou sbalený a připravený vyrážím. U rozcestí na Ráčkovou se ani nezastavím a spěchám dál. Zjišťuji, že se za mnou necelých sto metrů drží svižný důchodce s batůžkem (podle té historické kšiltovky, jakou nosili cyklisti před padesáti léty – možná v ní začínal žokej Váňa, když byl ještě malej – vlastně když byl ještě kluk – malej je pořád) a v modrých šusťákových kalhotách a stejně modré bundě.
Asi po půlhodině se dostávám na rozcestí, kde se kšiltovkáře zbavím – vybírám zelenou, což znamená prudký výstup na hřeben; v kempu jsem byl tak 850 m.n.m a musím se na krátké vzdálenosti dostat na devatenáct set. Taky cesta prudce traverzuje horskými bylinami a borůvčím porostlý svah a brzy se jednak potím jako vrata od chléva (je sotva půl osmé ráno a vzduch je už horký a vlhký) a za druhé vidím dole pod sebou údolí, ze kterého jsem vyšel, a to převýšení za tu chvíli je tedy velké.
Cesta se zanoří do lesa plného polomů a dřevařiny a já předbíhám slovenský pár, co vyšel asi hooodně brzy přede mnou. Další prudké stoupání – jak sem někdo může vylézt s husqarnou, to nechápu – a navíc tu pak těžit a stahovat dolů ty polomy! To se nemůže vyplatit! Končí les a já doháním šedovlasého šedesátníka s plnovousem, batohem a hůlkami, který, když ho míjím, upadá do borůvčí lapajíc po dechu. I já lapám po dechu, ale stoupám, je zde již málo stromů a já doháním další dva s hůlkami (ty snad museli vyrazit ještě za tmy, nebo co!) a pak míjím několik klečí a jsem už na hřebenu, kde začínají skály. Na jedné z nich čeká na ty dva hůlkaře sportovně nadupaný padesátník – i toho míjím a zastavuji se až na skalce nad ním, kde se pozvolna láme stoupání na hřebeny z ukrutně prudkého na hodně prudké. Hltavě piju vodu s minerály z pivní petky (kterou jsem za tímto účelem včera vyprázdnil) a oddychuji, když vidím, jak se sem blíží šusťákový kšiltovkář – ten dědek musí bejt nezmar! Vyrážím dál a udržuji ostré tempo na ostrých výčnělcích skal. Samozřejmě, že ani mapa, ani gps, nedávají jasně znát, jak dlouho to ještě potrvá a samozřejmě značky klubu turistů zmateně vedou přes vrcholky celého hřebene, takže netuším, zda je to Nižná Magura 1923m, nebo už Ostredok 2050m.
Výhled na obě strany údolů z té ostré hrany bere dech, je to zatracená hloubka dolů vlevo i vpravo a mně se motá hlava buď tím tempem, nebo tím nedostatkem kyslíku, nebo tím dusnem. Musím se krotit, protože skalky jsou kluzké a suťe kamení se sypou a drolí – na mysl mi přichází Lukáš a taky to, že jsem včera večer hrál písničku Kiďáka (proč?) – „…měl drsnou a zarostlou tvář jak všichni chlapi tam z hor a oči čistý jak srpnovej den, jen bez berlí nemoh se hnout; podivnou baladu zpíval, že pokořil nejvyšší štít, na cestě zpátky jen jeden zlej krok, když našli ho nemoh dál jít“. Jak si to tak broukám, tak zpomaluji, aby to varování z té písně, i Lukášovo, nebylo marné a zbytečné. Rozhlížím se kolem a výhledy jsou krásné, moc si tu přírodu vychutnávám a užívám – napravo hřeben zakončený Bystrou – mým cílem, přede mnou hřeben směřující k sedlu a vlevo hřeben s Barancem, ale ten je stále výš, než jsem já. A koukám, jak si to sem žene kšiltovkář- ať se žene, já si to tu v klidu vyfotím. Když mne míjí, tak zjišťuji, že to není důchodce, ale chlapík tak nahrubo věkem jako já – těžko odhadnout – může být i mladší, ale tvář má o trochu starší než já – hodíme k sobě jen pozdrav. Žene se vpřed a já jdu v klidu kus za ním. Stejně ho předháním, když před dalším stoupáním fotí hory a tak přeběhnu další pahorek a přes suť se zanořím do kleče, skrz kterou se musím prodírat.
Jakmile z ní vylezu, zprudka zastavím a ani se nehnu – padesát metrů ode mne se pase kamzík. Ztuhlý šátrám po mobilu, abych ho vyfotil, a slyším, jak se sem kšilťák prodírá. Pomalu zvednu ruku, zastavuji ho a zvolna ukazuji rukou. Pochopil. Vytahuje foťáček a taky pořizuje snímky – kamzíkovi je to jedno, pase se a občas se na nás podívá, jako, že o nás ví. Pak ho to přestane bavit a zamečením, které zní spíš jako když opilec krká, naznačuje, že už toho bylo dost a vystrčí na nás oháňku a odchází. Ukazuju kšiltovkáři ještě jednoho kamzíka pár set metrů odtud na skále. Pak zase vyrážím. Vždycky když jeden fotí (jsou tu krásné byliny, horské brusinky a traviny!), tak ho ten druhý předežene a tak se střídáme až na Jakubinu 2194 m. Nemít gpsku, tak ani nevím, že jsem zde – ani cedulku sem značkovací turisti nedali. (Klub turistů měl být původně spolek přátel, kteří se chtěli scházet, a tak hledají místo pro tu vhodnou budovu, a aby nezapomněli cestu, tak si ji označují barvou. Občas se protnou, občas jdou spolu, ale dosud se ústředí spolku nepodařilo nalézt. Po značkách chodím poměrně rád, protože častou jdou na místa krásného výhledu z toho důvodu, že se odtud značkaři pokouší obhlédnout krajinu pod sebou, zda se tam kýžená budova ústředí, ten grál Klubu turistů, náhodou nenachází – ale to jsem odbočil).
Na Jakubině se kochám úplným kruhovým panoramatem – krásně ozářené horské hřbety a vrcholy. Trochu to kazí černý mrak ze severozápadu, jenže přeháňky a místy bouřky už předpovídají posední tři dny a já doufám, že pokud by přišly, tak to bude až odpoledne a to bych mohl být na cestě zpátky z Bystré.
Jdu na Hrubý Vrch 2137m – sedlo, kde je již kšilťák svačící pod skalkou, je tu také hranice s Polskem a tudíž banda polských sportovců. Rozbaluji chléb, ale jen si kousnu, přichází ten černý mrak a začíná pršet. Hltám o závod s kapkami. Jakmile dojím, balím batoh do pláštěnky a sebe do bundy (v tom vedru se mi do té bundy fakt moc nechce, ale prší slušně) a vybíhám směrem na východ za polskými sportovci – směrem na Končistou. Když se ohlédnu, tak i kšiltovka se vydala naším směrem. Skály jsou kluzké, ostré, údolí příkrá – napravo v Ráčkové dolině jsou modrá očka ples. Mraky se převalují, ale přestává pršet, než dorazím do Ráčkového sedla, ukládám bundu a šlapu dál. Slyším, jak od Kriváně hřmí, a také po levé ruce, na polské straně je dost zataženo. Nastává poslední velké stoupání před Bystrou – vyčnívající a strmící Klín 2172 m.
Potácí se tam směrem nahoru a dolů několik lidí – je to fuška, ale naštěstí s mezipředstavením, kdy sledujeme krásného kamzíka i s jeho typickou siluetou na obzoru. Kšiltovkář je několik set metrů pozadu. Deru se na vrchol. Pár fotek, pár slov s Polákem, co mi vypráví, že je od Varšavy – nechci se s ním a jeho mapou moc zdržovat a mažu dolů. Míjím Polky s jejich hůlkami a úsměvy a spěchám – na Polské straně se blýská a práskají hromy – přišlo to tam a spojilo se od Kriváně. Snad to stihnu na Bystrou – vypadá to, a doufám, že to obchází zleva a padne to na Roháče. Na Gáborově Sedle mne předhání kšilťák a u Sivé Veže 1960 m asi tak padesát metrů přede mnou zprudka uhne po zelené dolů do údolí – do Ráčkové doliny. To já mířím tou cestou, která vede těsně pod hřebenem dál, přestože za hřebenem dost hlasitě hřmí. Kšiltovka se vzdaluje a mizí za terénní vlnou. Jdu vytrvale dál a začíná krápat. Přece to nevzdám. Jsem už na půl cesty od Bystrého Sedla, když se nade mnou valí a přepadává obrovský těžký mrak.
Je na začátku bílý, ale již černá. Rychle to natáčím, a fotím, rána hromu, padám k zemi a cítím jak je tráva nabitá elektřinou (možná mne jen brní ruka z infarktu, ale není tu nikdo, kdy by mi natočil EKG) – až mne z toho poleje pot! A další blesk a hrom současně – tisknu se k zemi a šátrám po batohu v přívalu deště a burácení se snažím vypnout mobil – ten elektrický zářič, co se může stát v mžiku hromosvodem! A mobil, co se vypíná samovolně kdykoli nepotřebuji, mi nabízí zapnutí mobilních dat! Když to odmítnu, uraženě se stáhne do standby režimu a já ho znovu aktivuji a tak mi s lehkostí nabízí, zda nechci přepnout na jiného operátora – to nechci, a tak se znova uráží do standby – vztekle mačkám, až je konečně vypnutý! Mezitím jsem já i batoh promáčený, ležím přitisknutý do měkké horské trávy těsně schovaný za hřebenem a vnímám jen ohlušující rány a prudké světlo blesků současně – jsem přímo v bouřkovém mraku! To se mi ještě nestalo. Není kam se ukrýt – ležím vtisknutý do trávy, mokrý a odevzdaný živlu. Odhaduji, kdy blesky udeřily do Bystré, kdy do Klínu a kdy to bylo tady poblíž mé pozice. A ty hromy se neozývají nepřetržitě – naopak, vždycky dvacet až třicet vteřin si vychutnávají ozvěnu a ticho, a teprve v něm znovu práskne! Cítím, jak se těmi údery chvěje země, ale možná se nechvěje země, ale já, a navíc na tom nezáleží – jen být menší a ještě menší a ještě víc zabořený v trávě. Asi po půl hodině se mrak zvedá, aby mne mohl lépe zaměřit, protože hřmění a blesky nepřestávají a ani jejich interval se nemění. Rozhoduji se. Zde bych mohl být ještě hodiny, ta bouřka se usadila v tomhle údolí zaklíněná mezi Klínem a Bystrou – zřejmě šla od Kriváně polskou stranou a u Roháčů narazila na další bouřku a tak to spolu jako jedna otočily sem. Moc hezky se jim to povedlo a já tu nechci dělat terč! Jakmile práskne další hrom, popadnu batoh a několika přískoky traverzem sbíhám níž, směrem, kde tuším stezku se zelenou značkou, ale už po pár metrech zase padám do trávy a čekám až opět zahřmí. A tak v těch intervalech, vždy po patnácti dvaceti metrech se přikrčenými přískoky sunu dolů – někam, kde jsou skalky, nebo kleč, nebo cokoli vyššího, nebo kde je alespoň údolí více sevřené – víc nežli tohle ploché sedlo, necudně roztažené mezi Klínem a Bystrou, ve kterém si tenhle mrak tak lebedí. Po pár minutách se dostávám na zelenou, stezičku v trávě. Dole, několik set metrů pod sebou, vidím jezírko a skalku a u té skalky předpisově asi o dva metry vedle tři pláštěnky a opodál odhozené batohy. Spěchám tím směrem v poloze na „Dědečka hříbečka“ a možná, že do té skalky uhodilo; nikdo z pláštěnkářů sedících u té skalky se nehýbá, jen upřeně hledí vpřed. Míjím je – chci níž, někam, kde nebude tenhle rachot, kde nebude jediná skalka u jezírka (něco o vodivosti a výbojích vím). Přebíhám terénní hranu, ještě necelých sto metrů a začíná kosodřevina. Ploužím se tam za přikrčený za stálého hřmění. U první kleče vidím, jak sedí bílá kšiltovka pod deštníkem. „Chtěl jsem jít na Bystrou, ale tohle jen tak nepřejde!“, utrousím a pak zhodnocuji, že první kleč spolu s kovovou konstrukcí deštníku nejsou vhodnými společníky pro mne a nehodlám v této společnosti nadále pobývat. Vydávám se dolů a je mi lépe – kleče přibývá, je rozházená po svahu. Proderu se kosodřevinou až skoro k místu, kde se napojuje modrá značka – na Gáborov Zadok. Tam leží nějaký slovenský turista v červené pláštěnce, a když mne vidí, připojuje se za mne. Jdu vytrvale dolů. Za chvíli nás rychlým krokem dohání kšiltovkář (už bez deštníku) a sestupujeme až k rozcestí se žlutou značkou Pod Klínom, kde je bivakový přístřešek.
Tam jsou ukrytí asi tři lidé a další dva jsou venku. Stále hřmí, deště je méně, ale mně se zdá, že se to otáčí. Vyleju z každé boty asi půllitru vody, vyždímám ponožky, zhltnu chléb a vyrážím s komentářem: „O co dřív já vyrazím, o to dřív se to rozprší a rozburácí, a také to přejde!“ Stejně mám bundu promáčenou, všechno na sobě taky, převlékat se nemá cenu. A tak, jakmile vyrazím, dává se do stabilního prudšího deště – ale je to krásné – příroda – tatranská nádhera, jakou byla po celý den. Fotím horské svahy s něžnou fialovou barvou květin, i s hnědozelenou hebkostí travin. Hřmí stále, ale tady už začaly smrčky o něco větší, než jsem já – zde už jsem v bezpečí. Sestup po žluté má být na dvě hodiny, před vstupem do lesa, při focení, mne předchází kšilťák. Lesní cesty jsou blátivé od dřevařů a potok Ráčková burácí v peřejích a kamenných schodech. Dole na rozcestí se naposled s kšilťákem na sebe podíváme – zabručí: „Majtě sa!“ a mizí s tím svým deštníkem, se šusťákovou modrou soupravou a také, samozřejmě s nepřehlédnutelnou kšiltovkou směrem k Akademikovi. Za chvíli dojdu ke stanu, dávám slivovici, horkou sprchu, medovinu a čaj. Škoda, že jsem nepokořil tu Bystrou – ale jsem rád, že jsem nebyl na ní, kdy přišla ta bouřka!
Lomnické sedlo
Pátek 7.8.2015
Vyrážíme sice později, než jsme chtěli, ale i tak docela brzy, podél Belé a pak vzhůru okreskou pod horami podél Štrbského plesa. Nad námi Tatry – krásná cesta až Tatranské Lomnice. Co vesnička, cestou, to hrstě vzpomínek. Dobrý je obrovský bezplatný parkoviště. Kupujeme lístek na lanovku a jdeme na pivo a panáka.
Jedeme nadvakrát lanovkou na Skalnaté pleso. Je krásně, jen Lomnický štít je v mracích. Ještě, že neměli jízdenku!
Pokračujeme menší lanovkou na Lomnické sedlo. A tam je krásně. Úžasný výhled na Téryho chatu, i na tu zmijovici do Priečného sedla.
Vychutnávám si to – výhledy, i stoupající skupinku k Lomnickému štítu, které párkrát dokonce vykouklo skrze mraky, ale zase se skrylo, abychom neviděli, jak tam ta maličká lanovka hnízdí.
Sjedeme dolů a jdeme k observatoři a meteorologické stanici – je tam maximální hodnota větru asi 78,6 m/s – neumím si to představit. Vracíme se do kempu – balení a jedeme na Maru…
Nejnovější komentáře