25.-27.5.2018
Tak to byl po dlouhé době bezvětrný závod, který se nejen neodjel, ale asi i první, kdy jsme vůbec nedali loď na vodu. I tak jsme si to užili. O tom to totiž je! Tak aspoň několik obrázků.
Naše oblíbená destinace a jako vždy první závod v sezóně. Popsané tady.
Tak jsme to zopakovali – plachtění po Jaderském moři, počasí skvělé, i dobrá parta (jak nám při koupání prozradil Fredy – Sem bych jel někdy na dovolenou s nějakou dobrou partou lidí! – za což jsme mu slušně poděkovali) a vítr na pohodu. Nějaké psaní a fotky jsou tady.
Když se člověk toulá po jihočesku, tak mu nezbývá, než se dotknout hladiny Vltavy, projít úbočím potoka, pocítit horko rozkvetlé louky a to všechno najednou se dá stihnout, když se procházím krajinou minulosti, historie, keltských stop v náznacích prošlých tisíciletí. Stačilo zastavit v Třísově. Místní keltské opidum je pro mě záhada. Já tam nic nevidím, ty zídky mohli naházet zdejší sedláci před sto lety, ale dejme tomu, budu věřit, že jsou to zbytky jakéhosi opida, o čemž keltové neměli ani tušení, protože jak tomu říkali, to nikdo neví, ale bylo to opevněné místo (asi aby se k nim nedostala divá zvěř a jiní barbaři), no a tady, v Třísově, je louka, kde to prý bylo.
Já to chápu, tady se mi líbí, je to kopeček mezi ohbím Vltavy a Křemžského potoka, tak si tu prostě nějaké opevněné sídliště udělali. (Osobně si myslím, že je jedno, že se tehdy Vltava i Křemžský potok jmenovaly jinak, a kdoví jak tomu říkali Keltové, jestli to byli Keltové). Jenže to je jedno, je jaro, všechno kvete a pyluje se navzájem, já jdu podél stráně až k Dívčímu Kameni; tu zříceninu mám rád roky – a ejhle, vstupné, davy lidí, co chtějí projít mezi těmi okoralými hradbami – tak to já už fakt nemusím, jdu k Vltavě – poslouchat peřeje, psát, přivřít oči, abych vnímal tu symfonii, kterou měl v hlavě hluchý Smetana, slyším to, vnímám, i ty vlnky, zčeřené rybami, peřejemi, a nad tím vším vůně jarních vánků. Přejdu můstek, cesta se kroutí, zkrásněná okružím květů, horkem vášnivá a nad tím modré, vzdušné nebe. Musím zajet ještě k jezu ve Zlaté koruně. Pak se procházím Krumlovem, ne pro ty památky, ani turisty, mě zajímají uličky a umírající dech historie, stíraný moderními stavbami, rekonstrukcemi a lákadly pro turisty. Načichlý ruchem si sedám do mechu v lesním stínu prachaticka. Dojmy slité do harmonie akordu, není to dur, ani moll, je to kombinace, něco jako Dmi7, možná se skluzem do G7 a pak zklidňujícím návratem do tóniky C. To jsou jenom fantazie, ale já stojím na mostě u Chrobol, dívám se na dno Zlatého Potoka, říkám si, jak jsou hluboko překryté pískem na dně zlatinky, jak se tu vysmívají našim krokům, skryté před pohledy a krátkostí života. Den je ovšem dlouhý, pro nás, muže, zatímco večerem upalují po vesnicích v okolí čarodějnice. No, tak tomu se nedivím, to je potřeba, zdá se mi, že se poslední dobou nějak rozmnožily!
Nejnovější komentáře