Chladné ráno, zlehka mlžné, podzimní, téměř sychravé nás dovedlo klikatými serpentinami až pod viadukt v Rakousích. Skupina odvážně oblečených nás čekala a vyrazili jsme asi tří kilometrovou chůzí podél Jizery do Malé Skály. Jasně, před vyplutím jsme dali pivo, někteří panáka a pak nám dívčina ukázala plavidla a nechala vybrat pádla. Nasadili jsme si napříď Dušana s Janou, kteří, kupodivu k věku, nikdy na lodi nepádlovali, tedy jestli, tak minimálně. Proud zde nebyl téměř žádný, projeli jsme kolem zakotveného mola dokola, a když se k tomu nikdo neměl, zamířili jsme k jezu a sjeli ho průplavem a pak jsem to stočil doprava, provlékli jsme se peřejí pod jezem a nejobtížnější úsek jsme tím měli za sebou. Ostatní následovali náš příklad, pak se oba rafty dostávaly do obtíží v mělčině u hrázky, ale jen se kormidelníci vymotali, nebo je posádky přetáhly, seskupili jsme se a ochutnávali různé druhy pití – a že jich bylo – a že jich bylo zapotřebí v téhle zimě, vlhku, sychravu. Kolem se po pravé ruce nad silnicí táhly skalnaté svahy, nalevo osídlené loučky, hřeben táhnoucí se k Rakousům. Tam vyběhla Jana pro nějaké prášky (jak jinak) a mezitím si Pepa dokázal elegantním způsobem ustlat v bahně – sjel až do vody – a tenhle moment překvapení měl v sobě plnotučnou dávku humoru pro nás přihlížející. Stačilo vidět jeho výraz a výrazy ostatních. Pokračovali jsme dál, řeka, původně docela hbitá, zlenivěla, když jsme vystoupili u Zrcadlové kozy, u hospody, kde měli jednak venku ochočené prase s divým výrazem nejvýše postaveného politika, ale také něco k jídlu a pití – to abychom se neunavili jednak tou krátkou cestou, ale abychom nevyčerpali vyčerpané zásoby pití. Po téhle zastávce, kde mi bylo blaze natáhnout se venku na lavičku, jsme sesunuli rafty do vody a volejem pádlovali k jezu před Turnovem. Vytáhli jsme lodě až nahoru a došli ke Dlaskovu Mlýnu, a opět, kupodivu, malé občerstvení. Hlavním důvodem byl slušný liják, ale nepřehnal Seidle očekávání, a tak jsme se táhli promáčeným lesíkem v dlouhém průvodu, voda z nás stékala, máčely se nám boty a nebylo to tak krátké, jak by se dalo čekat podle té výpravy na člunech. Naštěstí, když už to bylo otravné, se objevil most, kolem nás se prohnal vláček, sešli jsme dolů a do chalupy a mohli se sušit. Každý dal něco k jídlu, k pití bylo pivo, seděli jsme chvíli u krbu na terásce, pak i uvnitř a Aleš dal točit naložené maso, já jsem se přidal k Dušanovi s kytarou a večer ubíhal svým obvyklým tempem – pivo, víno, jídlo, zpěv a zpěv všech oněch zdejších žen. Bylo hodně po půlnoci, když jsme dovršili míru. Za noci se ozývalo chrápání nedovolující optimální spánek, tak jsme ráno brzy vstali a osamoceni, zabalili a vyrazili na Kozákov. Nad lesy se mezi oblými kopci válely peřiny mlhy, Trosky na jejích polštářích ostře čněly, byl jsem donucený po tom náročném večeru i se svou opojenou hlavou vylézána rozhlednu a tento heroický činy byl odměněn dlouhým panoramatickým rozhledem, že se nebojím vulgárního označení – zatraceně nádherným. Nemohl jsem se odtrhnout bez ohledu na hladem trpící útroby, krajina a vzduch byly čisté deštěm, větrem a chladným podzimem, pásy lesů se začínaly probarvovat. A tak jsme slezli dolů a probarvili to ráno k dokonalosti snídaní na Kozákově, s lehkými závany větru, výhledem a plnosti chutí. Krásný začátek nedělního dne, vůně čaje, vůně vlahého a zvlhlého listí, pastelové barvy nebe, krkonošských hřebenů a údolí Jizery, výstřelky vrcholů od Ještědu přes Ralsko až je stydlivé a v dálce osamocené Milešovce.