Ťaviny 4.-6.11.2016

ŽELEZNÉ HORY

pátek

V Kolíně nastupujeme do rychlíku. Ostatní nevidíme a tak se vecpeme do kupé a proběhne krátké seznámení. Zdá se, že všichni vystupují v Přelouči. Dobré je, že tam vystoupil i zbytek výpravy, a tak po radostném přivítání jdeme „pro vodu“ do nádražky. Vlak nám rozhodně neujede, protože čekáme dvacet minut na přípoj. Vynahradí nám to mašinfíra, kterému fušujeme do řízení – a pozorovat cestu z okna strojvůdce je moc prima. V Prachovicích hučí vápenka, všude se svítí a my se plazíme vsí. Dva chlapci nás posílají na lokální pivo do místního lokálu a musím říct – neměli jsme jim věřit. Ale jednu výhodu to mělo. Bylo to naším směrem. Tedy, tak jak jsem přesvědčil Ťavu. Nebylo to ani dva kilometry a jsme na místě. Dost fouká, silné poryvy jsou mrazivé. Bohužel mapa slibující studánku trochu kecá – není tam. To zase tolik nevadí. Rozděláme oheň, hřejeme se, vaříme a povídáme. Vytáhnu guitalele. Hraju asi tak do půl druhé, je zima, prsty mrznou a to dřevo neladí samo o sobě. Přesto je to skvělý! Zalézáme do vymrzlých spacáků. Je to tak, přeci jenom vak je vak. Tenhle vak na spacák. Není to zase taková pecka a celou noc mi mrznou nohy, jinak je fajn. Vítr fučí a snaží se přehlušit hučení vápenky. Nakonec je to mezi nimi plichta.

jen mašinfíra bdí (my s ním)

sobota

Motto: zatímco Kapišto s Krtkem, Mikim, Markem a Ťavou hledali díru, já si hrál s kozama…

Během noci hledám teplejší polohu a nenacházím. Zase ale vidím svítání. Stromy se kývají ve větru. Na spacáku je několik vos, které se rozhodly zemřít na nás. Cvrnkám je stranou. Povylézám a užívám si pohledu do korun nade mnou. Je mi líto zůstávat ve spacáku, a to i proto, že mám stále ledové nohy. Vyskakuji a rozdělávám oheň. Plameny postupně přilákají ostatní. Horký čaj a lok slivovice – a hned je dobře. Balíme a vyrážíme opačným směrem, než je náš cíl. Ale Ťava si chce prohlídnout nejen lom, ale také opačnou stranu. Nacházíme kaštanovníky a pak slezeme k rybníku a k trati. Po té jsme včera přijeli a teď se opět vzdalujeme cíli. Nakonec odbočíme po dávno zrušené vlečce. To je krásné tím zarostlým zářezem a podzimními barvami. Jsme skryti před větrem a je náhle mnohem tepleji. Krásný listopadový den. Dojdeme do Vápenného Podolu a moc hezky se vzájemně ztratíme. Najdeme se až u vápenné pece. Pak jdeme kolem motokrosového tréninku a opět se trháme. Zde se náhle objevuje prazvláštní zvíře – je to tvor jak ze zapovězeného lesa – tělo koně, hlava krávy a k tomu různobarevné stužky. Divně a divě se po nás dívá – až z toho nemáme vůbec dobrý pocit. To stvoření odběhne, ale pozoruje nás skrze křoví. Vystoupáme na vrchol kopce, les je tady krásný, příjemný, romantický a domácký. Sestoupíme ke Kraskovu. Tam je hájovna a krásní oslíci s oslátkem. Hladíme je, ale nemáme pro ně nic, až mne napadne, že mám v kapse křížaly. Ty chutnají pouze oslici. Tedy nejen jí – okamžitě k nám běží jako o překot kozy! A těm tedy chutnají. Nakrmíme je a chceme odcházet. Ale nechceme odcházet s kozama! Dvě se nám podaří zahnat, ale Velká hnědá a malá bílá nás pronásledují a jdou s námi a nenechají se zahnat – jen je zaženu, a to posléze i klackem, tak sotva se otočím, s mečením běží k nám. Dumáme, jak se s nimi vejdeme do stanu, protože v noci mám pršet. V Kraskově s kromě kozí dvojice přidává do našeho seskupení i kočka a jenom pes nemůže, protože je za plotem. Dělám poslední zoufalý pokus: ženu kozy asi dvě stě metrů klackem (s nimi běží i ta kočka!) a pak zahnu na louku – kozy nedbají a vrací se do Kraskova – jdu loukou. Pak se zarazí, jak mě vidí na louce, ženou se zpět a jdou na louku, jenže já mezitím prolezu dráty. Tak to nakonec vzdaly. A to jsme rádi – v hospodě by se asi divili, co je to za hosty. Ačkoli – ten hospodskej je tedy hodně divnej. A lidi rád nemá. Natož je obsluhovat. Přesto – vařili dobře. Jdeme podél rybníka Peklem – Zlatým potokem; je tu pokácený opravdu starý smrk a podivná stavba nad údolím. V Třemošnici jsme za tmy. Rozloučení s odjíždějící Katkou a Markem, spojené s návštěvou místního lokálu s obsluhou nahoře bez (míněno tím, že její paměť měla drobné chybky – prostě si nepamatovala, co si kdo objednal) a hledáme místo na spaní. Už máme vybaleno a téměř postaveno, když Krtek najde lepší místo. Přes počáteční mrmlání ho chválíme – je za větrem, kolem jsou přirozené valy, spousta dříví a sucho. Takže vaření, kecání, hraní a spaní. Jen zalehneme, spustí se předpovídaný déšť. Kapky ťukají do plátna stanu a přístřešků; nenechali jsme nic náhodě. A noc už je krásně teplá. Jenom ta země mohla být míň křivá a bez těch šmurhajnců, co mě tlačily do unaveného těla.

holt to je to spaní pod širákem!

a probuzení

„téměř nefouká“ – ale aspoň hřeje

tak tohle je ta studánka, ke které jsme šli

kvůli takovým ránům vandrák proklepe noc

leckdo měl v báglu i rezervní bojler – asi

vzkaz romantikům…

zastávka na cestě do lomu

stíráme rosu na kolejích – je ráno

bývalá vlečka a kolejiště

to zatracený vedro – jdeme do triček

Ťava a choroš

Miki bez choroše

vápenná pec

kozy…

asi jsem osel, když se mi osli tak líbí!

večerní soumrak za stálého větru

je to peklo – tedy Peklo!

a tohle je další Peklo, kousek na staletým smrkem

„příprava na večer“

jídlo, pití, hudba a oheň = pohoda!

neděle

Je pohoda a já vstávám jako třetí k už rozdělanému ohni. Není nad společnou různorodou snídani, horký čaj a nad spálené prsty od konvičky. A pak, že dobrého nepálí! Naleznou nás houbaři – pejskaři a diskutují, tak zabalíme a jdeme k Doubravě. Od rána neprší a tak je to fajn. Říčka je moc hezká a barevné listí se v ní odráží a také v ní plave. Jdeme náhonem, který jen tak mimochodem jakoby měl obrácený spád – někdy holt voda musí do kopce – když se jí poručí! Mladotický Mlýn a otevřená vytopená restaurace. Déšť nás z ní vyhání – málokdy jde člověk z hospody, když začíná pršet – většinou je to naopak – ale nešť! Slušně leje. I tak je Chittusiho údolí nádherné. Taková Vydra v menším provedení, nebo je to podobné horní Blanici. Krása! Občas nás značka zkouší zmást a jen tak mimochodem nás vyhnat do kopce, ale my, zkušení, to vůbec neřešíme a jdeme správně podél říčky. Bláto čvachtá pod nohama, mokré kořeny a olezlé listí na zabahněných kamenech jsou nepříjemně klouzavé. Pod jezem u náhonu se dělíme – zbytek jde obhlídnout kostel, my jdeme podél náhonu, který prochází tunelem ve skále vstříc restauraci U Vavřince v Ronově a pak na vlak. Prší čím dál víc – vlastně – slušně leje, bubliny se tvoří na kalužích. Přijíždí kolébavá lokálka směr Čáslav. A jako vždy – rychlík má zpoždění, průvodčí nás honí do vlaku a pak stojíme dvacet minut v polích. Ale jsme pod střechou. To že prší až do noci už je naprosto nezajímavá denní epizoda.